Vězeňkyně pracovaly většinou v továrně, kde dělaly na různých strojích. Z tábora je vodily dozorkyně cestou, jež byla oplocena ostnatým drátem, do něhož byl zaveden elektrický proud. Pracovalo se na směnný provoz 12 hodin denně, a to i v sobotu a v neděli, v tyto dny však pouze 10 hodin. Práci v továrně řídili němečtí civilní zaměstnanci firmy Hackenfeld, ale strážní dozor zde vykonávaly dozorkyně SS. Kromě toho bylo v táboře několik jiných komand, kde vězeňkyně pracovaly. Bylo to uhelné komando, lesní komando, hřbitovní komando a další zřizované dle potřeby pro provoz tábora.. Uhelné komando mělo za úkol dopravovat uhlí z blízkého dolu. Hřbitovní komando se staralo o zemřelé vězeňkyně, které pohřbívaly na hřbitov v Sokolově.

Jarmila Šubrtová, vězeňkyně, jež si vedla svůj deník si poznamenala: „Dne 3. května 1944 jsme vykládaly z vagonu okna a dveře. Ve vedlejším vagonu pracovali zajatí Italové–Badogliovci. Vězněná Francouzska Germaine Dienozzetel začala pískat melodii ´Avanti popolo…´a z řad Italů se ozvala melodie ´Bandera di Rosa…´ A společně začali pískat ´Marsellaisu“.

Polka, Czeslava Malinowska, též vězeňkyně, vzpomíná: „Tábor ve Zwodau se skládal z několika bloků ubikací, nemocničního bloku a kuchyně, kde se vařilo jak pro nás, tak i pro příslušníky SS. Žen zde bylo moc, bloky byly plné. V průčelí bloku byly dveře, kterými se vcházelo do chodby. V chodbě po pravé straně byly záchody. Na levé straně byla jídelna, kde jsme dostávaly polévku a chléb. V bloku byla i koupelna. Dále zde byly ubytovny, kde stály postele nad sebou. V jídelně i ložnicích byla kamínka, kde se někdy v zimě topilo“.

V táboře byla také budova, která sloužila jako nemocnice. Jako lékařka tam byla Ruska Káťa, později Polka Czeslava Malinowska. Ta vypráví: „Nemocnice byla přecpána nemocnými. Pracovaly tam dvě ošetřovatelky. Mě poslaly do baráku číslo 2, abych tam konala zdravotní službu. Byla zde též polská lékařka Zyla Martynek a také zde byla zdravotní sestra Češka Dobruška Vrabcová.“

Nejvíce práce měly na revíru ženské, když přišel do tábora z Oelsnitz pěšky tak zvaný tyfový transport. Dobruška Vrabcová vypovídá: „Já jsem jako sestra na revíru měla povinnost umývat a udržovat čistotu na všech koupelnách a umývárnách Na oběd přicházely ženy z fabriky do tábora na oběd. Rychle snědly oběd a myly misky v umývárně, kde byla čtyři koryta. K obědu dostávaly polévku, kde bylo pár rozvařených brukví a pár rozvařených brambor…Když se odpad ucpal, tak se zbytky páchnoucí řepy musely vybírat rukama. Voda byla studená a ruce jsem měla červené jako rak. Jednou jsem byla volána k táborovému veliteli. Když jsme tam přišly, byl přítomen komandant a dva civilové. Sestry stály při stěně a tak jsem se postavila k nim. Jeden z civilistů si všiml mých červených rukou a zeptal se mě, co jsem dělala. Řekla jsem mu, že jsem myla podlahu. Moc se divil, že sestry jsou přikazovány k takovým pracím. Večer jsem přišla na ubikaci, potkal mě zde komandant a udeřil mne do tváře, nakopl mne a vyhodil ze dveří…

Od té doby, co nás navštívili ti civilisté, jsme nemuseli uklízet celý blok. V sobotu se v továrně pracovalo kratší dobu. Mojí povinností byla prohlídka čistoty všech žen. Musela jsem je prohlédnout, zda nemají svrab nebo vši. I v neděli se pracovalo jen 10 hodin. Když jsem u některé ženy zjistila vyrážku, mazala jsem jim pokožku. Jen málo kdy jsem je poslala na revír. Ženy tam chodily nerady, dozorkyně je tam okrádaly na jídle. Když jsme zjistily zavšivení, polévaly jsme jejich hlavy kupreksem, moc zavšivené jsme však musely ostříhat. To bylo ale pro ženy ponižující. Věra více věřila ostřihání, rozmlouvala jsem jí to. Ženy se snažily udržovat se v čistotě. Každou sobotu si svlékaly svoje prádlo a praly je ve studené vodě. Někdy se jim podařilo získat v kuchyni i trochu teplé vody. Nebylo kde ale sušit, neboť v kamnech na ubikacích se topilo málo kdy. A tak si je ženy oblékaly ještě neusušené, vlhké.

Jednou vzbudila naši pozornost mladá vězeňkyně, hezoučká, modrooká blondýnka. Jmenovala se Jašliš Solle, byla to Litevka. Neměla nic než to, co měla na sobě a to bylo špinavé a roztrhané. Musela jsem ji vykoupat a najít čisté oblečení. Namazala jsem ji proti svrabu a doprovodila jsem ji na revír. Tak jsem získala velkou přítelkyni. V každém KT, kterými jsem prošla, byli zanedbaní, opotřebovaní lidé, kteří byli zcela na dně, živé mrtvoly. Byli vychrtlí, doslova kost a kůže. V Majdanku se tito lidé nazývali ´gamel´, v Osvěčimi ´musulman´ a v Rawensbrüku ´szmukssyk´. I já jsem takové lidi dostala do péče. Vždy jsme je umyly, učesaly a stále jsme je kontrolovaly. Ale byla s nimi značná práce. Jednou jedna Němka se zvedla sama, šla se do koupelny umýt, ale již to nedokázala sama. Záhy je všechny odvezly do Flossenbürgu.

Přes to všechno byl tábor zavšivený. Přes naše úsilí nás vši stále žraly. Ty byly zalezlé ve slamnících a nedalo se proti nim nic dělat. To by se musela rozebrat i lůžka a všechno vydesinfikovat, ale to nebylo možné.